Když mi někdo řekne, že mi na den půjčí svůj svetr, ještě netuší, že tím právě přenesl svá vlastnická práva ke zmíněnému svetru na mě. Navždy.
Jedině já mohu ovlivnit, kým se stanu. A to tak, že budu i nadále dělat přesně to co doposud: usilovně dřít, soustředit se jen a pouze na to, co doopravdy chci, a dřít ještě usilovněji.
Právě takto dokázala kdysi žárňová ptáčata přinutit moře, aby se před nimi rozestoupilo, nebo přenášet hory. Spolu byly tak mocné, že otřásly světem.
A všechno na téhle chvíli je tak krásné a tak křehké, že se ho skoro bojím obejmout. Bojím se, že to kouzlo pomine.
Napsat komentář