„A co tedy dělají vaše ženy, když neumí lovit?“
„Vaří,“ vyslovil důrazně cizinec a já se zašklebila, což mě ale rychle přešlo, když pokračoval dál. „Ženy se chovají tiše a mravně. Nemluví, pokud se jich nikdo na nic neptá. A také neodporují.“
Nevěřícně jsem zamrkala. Něco takového jsem si neuměla ani při nejlepší vůli představit. Ženy, které nemluví? Něco takového neexistuje.
Jedině já mohu ovlivnit, kým se stanu. A to tak, že budu i nadále dělat přesně to co doposud: usilovně dřít, soustředit se jen a pouze na to, co doopravdy chci, a dřít ještě usilovněji.
Právě takto dokázala kdysi žárňová ptáčata přinutit moře, aby se před nimi rozestoupilo, nebo přenášet hory. Spolu byly tak mocné, že otřásly světem.
A všechno na téhle chvíli je tak krásné a tak křehké, že se ho skoro bojím obejmout. Bojím se, že to kouzlo pomine.
Napsat komentář