Dřív jsem na lásku koukala jako na nějaké puzzle. Přišlo mi, že na to, aby k sobě dva kousíčky pasovaly, si musí být dostatečně podobné. Teprve vedle tebe mi došlo, že jsme si podobní až moc. Když nás pak spojíš dohromady, vznikne ti úplně stejný tvar, akorát větší. Jenže když k sobě dáš dva hodně odlišné kousky, najednou vytvoříš něco naprosto nového.
Jedině já mohu ovlivnit, kým se stanu. A to tak, že budu i nadále dělat přesně to co doposud: usilovně dřít, soustředit se jen a pouze na to, co doopravdy chci, a dřít ještě usilovněji.
Právě takto dokázala kdysi žárňová ptáčata přinutit moře, aby se před nimi rozestoupilo, nebo přenášet hory. Spolu byly tak mocné, že otřásly světem.
A všechno na téhle chvíli je tak krásné a tak křehké, že se ho skoro bojím obejmout. Bojím se, že to kouzlo pomine.
Napsat komentář