Když byla Astrid dítě, bála se chodit spát, protože se její noční můry stávaly skutečností. Ale jakmile se postavila tváří v tvář svým démonům a strachům, pochopila, že nic není tak strašidelné, jak se zdálo. Protože si záhy uvědomila, že ve tmě není nikdy tak úplně sama.
Jedině já mohu ovlivnit, kým se stanu. A to tak, že budu i nadále dělat přesně to co doposud: usilovně dřít, soustředit se jen a pouze na to, co doopravdy chci, a dřít ještě usilovněji.
Právě takto dokázala kdysi žárňová ptáčata přinutit moře, aby se před nimi rozestoupilo, nebo přenášet hory. Spolu byly tak mocné, že otřásly světem.
A všechno na téhle chvíli je tak krásné a tak křehké, že se ho skoro bojím obejmout. Bojím se, že to kouzlo pomine.
Napsat komentář