Jasně, můžeme se stýkat potají, šeptat si tu a tam něco ve tmě, ale proč musí o všem vždycky rozhodovat jen kluci? Co já vím, tak máme všichni srdce. Všichni máme mozky. Jak to vidím já, je mezi námi jen pár rozdílů a většina můžu, zdá se, stejně myslí právě onou partií.
Jedině já mohu ovlivnit, kým se stanu. A to tak, že budu i nadále dělat přesně to co doposud: usilovně dřít, soustředit se jen a pouze na to, co doopravdy chci, a dřít ještě usilovněji.
Právě takto dokázala kdysi žárňová ptáčata přinutit moře, aby se před nimi rozestoupilo, nebo přenášet hory. Spolu byly tak mocné, že otřásly světem.
A všechno na téhle chvíli je tak krásné a tak křehké, že se ho skoro bojím obejmout. Bojím se, že to kouzlo pomine.
Napsat komentář